Včera se mi zase stala ta zvláštní věc. Odvezl jsem naší malou čertici na prázdniny k babi a navečer jsem se vracel domů. Jedu si spokojeně po D1 a najednou mi na 230 kilometru z ničeho nic začal táhnout volant doprava. No, že je čep v háji, to vím, ale tím to nebude. Však se mi tahle věc nestala poprvé. Naopak. Potkává mě to celkem pravidelně a je zajímavé, že vždycky někde poblíž potoka nebo řeky, co mám rád. Vzhledem k tomu, že jsem nijak nespěchal, rozhodl jsem se udělat si asi tak hodinovou přestávku a zastavit se na chvilku u svého oblíbeného jezu. Z dřívějška to tam mám fest procourané, páč jsem se tam služebně vyskytoval celkem často. No, a co večer sám na hotelu, že? Složil jsem tedy cajk, natáhnul holinky a hurá na ně. Vody bylo dost málo a hladinová aktivita ryb nulová. Když k tomu připočtu jasnou oblohu, není se co divit, že po dvacetiminutovém snažení jsem byl stále hovnochytem. Žádná z mušek, co tu v minulosti spolehlivě fungovala, dnes neslavila úspěch. Až po usilovném experimentování s měněním much jsem se dostal do kontaktu s první rybou. Nymfou dne se zdál být klasický Sawyerův bažantí ocásek ve velikosti 16. Ale, copak to třepe hlavou na konci návazce? On to nebyl potočák, kterého bych tu čekal a které jsem tu před pár lety proháněl. Byl to můj letos první lipan. No lipan, lipánek. Po několika hodech se mi poved ještě jeden o maličko větší. To už se ale pomaličku začala objevovat první skromná hladinová aktivita ryb. Držím zásadu, že na lipana patří suchá. Nu co, dnes se jim líbí rezavá, tak jsem zvolil suchého červenohlavého bažantka ve velikosti 18. Po chvilce se mi povedlo přemluvit další dva lipany a tečku na úplný závěr příjemného podvečera zařídil jeden potočák. A jak to bylo dál? Klasika, rychle složit cajk, šup do auta a mazat domů, abych těch 230 kiláků pohodovou jízdou do půlnoci dal. Tak dobrou noc.

Slunečné odpoledne mne vylákalo ke kraťoučké návštěvě mého oblíbeného revíru. Ne, že by to byla nějaká extra voda, ale na tomhle potoku jsem vyrostl a váže se k němu mnoho mých klukovských vzpomínek. Dorazil jsem až těsně před čtvrtou odpolední, takže do setmění mi zbývala přibližně půlhodina. Ale lepší něco než nic. Voda byla už zimní, velice čistá a dosti nízká. Sluníčko příjemně hřálo i přes to, že pofukoval studený severovýchodní vítr, který komplikoval házení. Teplota nebyla nijak vysoká, odhaduji to maximálně na pět nad nulou, nicméně ryby byly celkem při chuti. Na přívěs jsem dal obligátní oranžovou koroptvičku a jako koncovou jsem použil malou zlatohlavou rudořitku. Po pár hodech ke kamennému tarasu na druhé straně tůňky, se na koncové mušce třepal první jelec. Záběr byl tak jemný, že jsem jej v první chvíli považoval za uváznutí mušky v listí, jímž bylo dno potoka doslova pokryto. Pak jsem ještě prochytal hlubší vodu v horním zákrutu nad tůňkou, ale bez úspěchu. Začínalo šeřit. Rychle jsem se vydal k nadjezí, kde se mi, v houstnoucím šeru, podařilo přelstít ještě dvě, o něco menší, kleňata. Moje oblíbená oranžová koroptvička tentokrát nebodovala. Všichni tři jelci se nechali zlákat koncovou zlatohlavou rudořitkou. Byla už tma, když jsem se vydal zpět k autu a cestou uvažoval, jestli se sem ještě stihnu podívat, než mi paní zima ledovým zámkem uzavře mé klukovské království.

Po včerejším namlsání se na čtyřce, jsem se rozhodl zkusit štěstí o pár kilometrů po proudu přibližně v polovině trojky. Počasí mi přálo. Téměř jasná obloha dávala naději, že lipanci budou zobat až do setmění, třebaže teplota vzduchu se odpoledne vyšplhala jen pár stupňů nad nulu. K vodě jsem dorazil krátce před čtvrtou. Poněkud mne znepokojilo, že ve stinných místech tišin, jak jsem po příchodu k řece zjistil, byla voda pod ledovým škraloupem a téměř suchá hrana jezu mi také nepřidala mnoho optimismu. Nicméně pookřál jsem, jen co jsem zahlédl na hladině nadjezí první jemné kroužky. Ovšem, co to zobou za smetí, jsem nezjistil. Voda byla jako křišťál, takže jsem šel rovnou na forpas 0,08. Z krabičky jsem vytáhl dvacítkovou olivovou F-fly a po několika hodech jsem zdolával prvního lipana. Ale co čert nechtěl, asi po třetí rybě konec a olivka je přestala zajímat, třebaže sběr pokračoval se stále stejnou intenzitou. Nic se viditelně nerojilo ani neplavalo po hladině. Čeho se chytit? Začal jsem experimentovat s velikostí mouchy, vyzkoušel Ironku, Šedivku,… a nic. Asi po půlhodinovém přehrabování krabičky jsem se konečně strefil. Onou kouzelnou mouchou večera byla tentokrát Firetigerova Výrovka ve velikosti 18, která mi, během čtvrt hodiny zbývající do setmění, pomohla k dalším, minimálně osmi lipanům. Setmělo se. Vylezl jsem z vody, vyklepal dýmku a spokojeně vykročil uzavřít vydařený večer pivkem a valašskou kyselicou.

Sobotní podvečerní vycházka na čtyřku mi udělala radost.  Pod peřeje jsem vyrazil jsem kolem čtvrté a pro začátek jsem prochytal dvojici tůněk pod břidlicovou skálou strmě spadající z pravého břehu do řeky. Na přívěs jsem uvázal čtrnáctkovou oranžovou koroptvičku a jako koncovou jsem z krabičky vylovil dvanáctku smaragdového golda s wolframovou hlavou. Z předchozích návštěv vím, že hloubka tůní je přes metr a půl a navíc je v nich slušný proud, takže dostat tam přívěsnou drobet dolů je celkem rébus. Sestava se osvědčila. Po dvaceti minutách jsem měl na kontě čtyři ryby, z nichž jedna byla rozhodně kolem třicítky. To je, vzhledem k mnohaleté mizérii na čtyřce“ relativně slušná velikost. Pak jsem předělal forpas jen na jednu mouchu, na mou pozdně podzimní jedničku, oranžovou koroptvičku a do setmění stihl prochytat ještě mělkou tůň pod peřejí a na ní navazující proudy, přičemž jsem celkový počet ulovených ryb zakulatil na desítku. Následující česnečka, svíčková a dva Radegasty v Hostinci u řeky, byly tou správnou tečkou za příjemně stráveným sobotním večerem.

Vzhledem k ubytování v Trojanovicích jsem za cíl vycházky zvolil revír Lubina. Už při odpolední cestě z Ostravy se mi, při pohledu z auta, zalíbila část revíru mezi Frenštátem a soutokem s Tichávkou. Po nahlédnutí do mapy a zjištění, že je ve vytipovaném úseku několik jezů, jsem spokojeně sbalil cajk a vyrazil. Kolem půl páté jsem byl na místě. Náladu mi trochu kazil poměrně silný vítr a velké množství spadaného listí plovoucího na i pod hladinou. Zejména oba vracáky v bazénu prvního z jezů byly kompletně pokryté pestrobarevnou, neustále rotující poklicí. Ale co. Hlavně, že jsem po několika měsících konečně na pstruhové vodě. Na přívěs jsem uvázal oranžovou koroptvičku, mojí nejoblíbenější podzimní mouchu a jako koncovou jsem pro začátek vybral „Červenoprdelníka“s třiapůlkou wolframovou hlavou. Sestava se osvědčila. I s trojkovým klackem se dalo poměrně dobře házet, vítr nevítr. Po prochytání volné hladiny podjezí bez známky jakéhokoliv kontaktu s rybou, jsem se odhodlal a pokoušel se pokládat dvojici mušek do okének, občas se otevírajících, v rotující vrstvě listí. Po několika hodech byl tenhle očistec korunován úspěchem a zdoláním první ryby, odhadem těsně pod třicet. To mne povzbudilo, ale po čtvrthodinovém marném švihání hladiny a neustálém čištění much, jsem to zabalil a vydal se proti proudu k dalšímu z jezů. Jeho bazén byl podstatně čistší ale také mělčí, takže jsem přezbrojil a jako koncovou použil dvanáctku olivového goldíka. Listí se zde, vzhledem k absenci zpáteční vody, nehromadilo, takže chytání bylo, oproti předchozímu, podstatně příjemnější. Pár záběrů jsem proměnil, pár netrefil. Za šera jsem spokojeně odcházel pevně rozhodnut, že se sem zítra podívám a zjistím, jak vypadá řeka výše proti proudu.