Slunečné odpoledne mne vylákalo ke kraťoučké návštěvě mého oblíbeného revíru. Ne, že by to byla nějaká extra voda, ale na tomhle potoku jsem vyrostl a váže se k němu mnoho mých klukovských vzpomínek. Dorazil jsem až těsně před čtvrtou odpolední, takže do setmění mi zbývala přibližně půlhodina. Ale lepší něco než nic. Voda byla už zimní, velice čistá a dosti nízká. Sluníčko příjemně hřálo i přes to, že pofukoval studený severovýchodní vítr, který komplikoval házení. Teplota nebyla nijak vysoká, odhaduji to maximálně na pět nad nulou, nicméně ryby byly celkem při chuti. Na přívěs jsem dal obligátní oranžovou koroptvičku a jako koncovou jsem použil malou zlatohlavou rudořitku. Po pár hodech ke kamennému tarasu na druhé straně tůňky, se na koncové mušce třepal první jelec. Záběr byl tak jemný, že jsem jej v první chvíli považoval za uváznutí mušky v listí, jímž bylo dno potoka doslova pokryto. Pak jsem ještě prochytal hlubší vodu v horním zákrutu nad tůňkou, ale bez úspěchu. Začínalo šeřit. Rychle jsem se vydal k nadjezí, kde se mi, v houstnoucím šeru, podařilo přelstít ještě dvě, o něco menší, kleňata. Moje oblíbená oranžová koroptvička tentokrát nebodovala. Všichni tři jelci se nechali zlákat koncovou zlatohlavou rudořitkou. Byla už tma, když jsem se vydal zpět k autu a cestou uvažoval, jestli se sem ještě stihnu podívat, než mi paní zima ledovým zámkem uzavře mé klukovské království.